Tisíce melodií musí člověk přehrát než pochopí, co je hudba. Říká se, že je třeba napřed zvládnout celou tradici a respektovat příslušné hudební zákonitosti než si můžete v hudbě něco dovolit. Někteří se však neohlížejí na uznávané představy, jak má hudba vypadat. Vrhají do ní po hlavě a dělají ji bez teorií a bez zábran.

   Akademická tradice kanonizovala určitou výseč historie a zakládá si na svém vztahu k ní. Hudební tvořivost se ovšem nedá ujařmit a prosakuje různými cestami do různých společenských vrstev. Filtrována rozmanitou zkušeností vydává někdy pozoruhodné plody: člověk se chápe prvního prostředku, který má po ruce, aby jím protlačil svou hudební vizi - ať už je to nějaký nástroj, zvučící objekt, elektrický obvod nebo třeba gramofon.
   Hudba je znějícím obrazem myšlení - a to může být i zcela divoké...
   Závěr dvacátého století a zejména nynější doba jsou poznamenány narůstajícím výskytem spontánních hudebních projevů, které nevycházejí z žádné tradice, ale zpracovávají podněty z bezprostřední přítomnosti. V mnoha případech nejde o hudbu notovanou, ale o autorský projev, kde je dílo přímo totožné s hráčem. K neakademickému přístupu je ovšem třeba přiřadit i hudbu tvořenou skladateli, kteří neprošli standardním hudebním školením anebo se od něj v určitém bodě radikálně odklonili.
   Nová hudební kultura je určována nejen tvůrci, ale i prostředím, které jejich rozvoji přeje nebo nepřeje. Není náhodou, že reprezentanty tohoto přístupu můžeme pozvat právě z multikulturně otevřeného Německa (Stefanie Liedtke, Marcelo Aguirre a Ulrich Krieger), Holandska (Luc Houtcamp a POW Ensemble, Trio Palmos) či Švýcarska (Mik Keusen, Julian Sartorius). Velmocí improvizované hudby je ovšem Anglie (Chris Cutler, Gareth Davis). Mimořádným zjevem je fenomenální belgický pianista Daan Vandewalle.
   Východní pojetí zastupuje legendární ruský, v Litvě usazený, bubeník Vladimir Tarasov či řecká klavíristka Lorenda Ramou, z Austrálie pochází violoncellista John Addison.
   V českém prostředí existuje specifická tradice hudební alternativy, která se stala živnou půdou pro snahy překračující tento žánr (Birds Build Nests, Handa Gote). Domácí podmínky také vydaly pozoruhodné hudební samorosty (Petr Bakla, Petr Cígler).
   Dramaturgie letošního ročníku je založena na konfrontaci dvou programů během jednoho večera. Jejich kontrapozice poskytne publiku hlubší vhled do zvolené oblasti a srovnání různých pojetí neakademických snah.
   Neformální prostředí klubu Fléda přímo vybízí k prezentaci právě tohoto přístupu.

Jaroslav Šťastný, dramaturg