První dvě "Expozice" (1969 a 1970) vznikly vlastně z potřeby brněnských skladatelů sdružených ve "Skupině A". To byla taková "trucparta" několika skladatelů (Josef Berg, Miloslav Ištvan, Jan Novák, Alois Piňos Zdeněk Pololáník) a hudebních vědců (Milena Černohorská a František Hrabal), která se chtěla nějak distancovat od praktik tehdejšího Svazu skladatelů. Chtěli představit svoji tvorbu v dramaturgicky nelomeném kontextu, usilovali i o  propojení s jinými druhy umění. Proto ten název "Expozice". Jednalo se samozřejmě především o prezentaci domácí tvorby, která byla v té době nová, v některých případech docela šokující - brněnským specifikem bylo, že se ta hudba brala jako jakási zvláštní odnož humoru. Mezinárodní sféra byla zastoupena spíše okrajově, což bylo dáno tehdejšími složitými podmínkami. Ty dva ročníky byly vlastně vyvrcholením avansujících hudebních snah a bohužel i jakousi tečkou za kolektivními aktivitami tohoto směru.
    V šedesátých letech se Brno stalo docela významným centrem našeho moderního umění (nezapomínej, že po válce a totálně konzervativních padesátých letech se vlastně začínalo úplně znovu a prakticky z ničeho). Živý kvas probíhal zejména v divadle a ve výtvarném umění a pár hudebníků bylo také u toho. Byla to zvláštní atmosféra: všichni se zajímali o všechno, každý vyhledával, co se jen trochu odlišovalo od té oficiálně vnucované nudy. Oba festivaly vzbudily zájem a přitáhly své publikum, byly to rozhodně významné události v rámci republiky. Nikdo si však už nedovede představit s jakými překážkami se tehdy bojovalo.
    Během té doby, kdy byla tradice festivalu přerušena (1970 - 1990), došlo k velkému posunu ve společnosti. V průběhu toho času se podařilo soudobou hudbu vytlačit do úplně okrajové pozice a na hudebních školách v podstatě vymýtit. Většina hudebníků se o soudobou hudbu vlastně ani nezajímá. Pokud vím, tak na našich konzervatořích a akademiích není z interpretů nikdo (kromě bicistů, kteří prostě jiný repertoár nemají), kdo by se jí vůbec zabýval ... Maximálně někdo občas provede drobnost nějakému kolegovi, ale nikdo nehraje velký světový repertoár! Představ si, že by se učil třeba klasicismus, aniž by pedagogové znali Haydna, Mozarta a Beethovena ...(!) Hudebníci jsou asi jedinou profesní skupinou, která okázale ignoruje vývoj svého oboru.
    Pro mě osobně se stalo od roku 1993 úkolem vytvářet povědomí o soudobé hudbě ve světovém kontextu. Až do konce 80. let se totiž pojem "soudobá hudba" běžně ztotožňoval se svazovými autory komunistické éry, kteří psali v podstatě tradicionalisticky a jejich díla byla mocensky protlačována. Ze strany muzikantů k nim převládala určitá nechuť, kterou publikum samozřejmě vycítilo a celá oblast ztratila kredit. Zřídka prováděná díla těch méně oficiálních autorů zase trpěla nedostatečným nastudováním, což v podstatě trvá dodnes.
    Od počátku mého působení v roli dramaturga se tedy pokouším vybírat věci, které považuji za zajímavé, u kterých považuji za důležité, aby se zde zahrály. Chci, aby lidé měli možnost poznat základní díla z vlastní zkušenosti, byť se jedná třeba o tvorbu autorů dávno nežijících - jako je třeba Concord Sonata Charlese Ivese, kterou tady úžasně zahrál v roce 1996 Albert Breier.
    Bohužel těch úkolů stojí před dramaturgií docela dost: předvést podstatná díla v patřičné interpretaci, ukázat aktuální tendence, podpořit domácí tvorbu i poskytnout příležitost mladým. A také ukázat širší souvislosti, dát posluchačům možnost srovnání ...

    Abych to řekl upřímně - jako nejproblematičtější se mi jeví celkový stav společnosti. "Soudobá vážná hudba" (už to, že nemáme vhodnější termín, o čemsi vypovídá) je totiž takovým indikátorem toho, co se ve společnosti děje. Zajímavé je, že se k ní nehlásí žádná společenská vrstva nebo skupina. Je vlastně tak trochu pohrobkem dřívější aristokratické kultury, její rodokmen vede až někam k homérským eposům - je to prostě hudba k soustředěnému poslechu. Teoreticky by to měla být hudba "vzdělaných a senzitivních lidí" - tato vrstva ale, bojím se, nemá dnes moc šancí něco ve společnosti znamenat ...
    Jestliže je tato hudba vytěsňována někam za okraj, tak to znamená, že lidi nechtějí cosi v sobě přijmout, že nechtějí naslouchat, že přestávají být zvědaví. Raději poslouchají každý rok na zahájení nějakého festivalu stejnou skladbu, protože už ví, co to je, a nemusí z toho mít "strach", nemusí o tom přemýšlet.
    To, že se naše společnost spokojuje s "ometáním prachu v muzeu" (jak říkám neobjevnému obehrávání standardního repertoáru) a s vulgární pop-music a tváří se jakoby soudobá hudba neexistovala, mi připadá docela děsivé ... Podívej se, prezident Havel šel na Rolling Stones - nešel na Arditti Quartet, i když také hráli v Praze; a na Světové výstavě  2000 v Hannoveru naši republiku reprezentoval Karel Gott ! Tak se věci mají ...
    Za těchto podmínek dělat festival soudobé hudby je čiré donkichotství. Ovšem - podle mého názoru - jenom donkichotské cíle mají cenu. Pragmatiků vidíš kolem plno - podle toho to taky u nás vypadá ...

    Problémy jsou všude. V zahraničí ale nedošlo k tak velkému přetrhání kontinuity, která se u nás ostatně nestačila ani vytvořit ... Také tam existuje přece jen silnější muzikantské zázemí: Daniel Matej mi vyprávěl, jak se setkal v Amsterodamu se starým trombónistou, který v padesáti letech dobrovolně opustil dobře placené místo v Concertgebouw a odešel k Andriessenovi - protože prý si chtěl "konečně pořádně zahrát" ...!

    Je to různé, neznám to všude, ale troufnu si říct, že po této stránce patříme opravdu k nejzaostalejším zemím. Třeba v Rumunsku, které je podstatně chudobnější země, se této hudbě daří docela dobře. Je to možná díky tradiční vazbě na Francii, kde se rumunští skladatelé většinou uplatňují, ale i tak zde existuje řada zajímavých a podporovaných festivalů. Třeba Kluž je podstatně menší než Brno a má dvě opery, filharmonii, hudební akademii, konzervatoř a několik stálých souborů pro soudobou hudbu. Při festivalu "Cluj Modern" se vždy zaplní sál pro pět set posluchačů. Další významné festivaly jsou v Bacau a samozřejmě v Bukurešti.
    Na území bývalé Jugoslávie poničené válkou najdeme velkorysý festival v Ljubljani (ISCM World Music Days 2003) a stále existuje Muzički Bienale Zagreb, které má ohromnou podporu všech hudebních institucí, rozhlasu a filharmonie - to jim můžeme leda závidět ... Významné centrum vzniká třeba v Kazani, která bude dokonce rovněž hostit ISCM World Music Days (to si také zatím dovolit nemůžeme).

    Ano. Spousta lidí zapomíná, že tolik obdivovaná a dnes široce oblíbená hudba minulosti vyrostla ve "skleníkovém" prostředí šlechtických či církevních dvorů, případně na podpoře štědrých mecenášů. Pokud totiž chceme prezentovat hudbu v kvalitní interpretaci, často narazíme na fakt, že špičkoví sóloví interpreti či ansámbly jsou mimo finanční možnosti Expozice. Situace je ještě horší, pokud jsou někteří navíc "populární". Na loňský rok jsem původně plánoval pozvat americkou rockovou skupinu Sonic Youth, která nahrála překvapivé a skvělé album s ryze soudobou hudbou ("Good-bye 20th Century" s nástrojově neurčenými skladbami Johna Cage, Christiana Wolffa, George Maciunase, Yoko Ono, Jamese Tenneyho atd.). To by bylo jistě velmi atraktivní. Oni byli ochotni přijet, ale bohužel, ukázalo se to pro nás finančně naprosto nereálné. I řada dalších projektů, které bych chtěl představit, je zatím z těchto důvodů nedosažitelná. Je ovšem pravda, že mnohdy jsou tyto věci drahé i pro ostatní festivaly, byť na západ od našich hranic. Řada organizátorů se proto spojuje ke koprodukci, jinak jsou tyto projekty i pro ně nerealizovatelné.
    Na druhé straně: i za velmi těžkých podmínek by se daly věci organizovat na základě osobních vztahů - a spousta menších festivalů právě takto funguje. Potom je možno získat i drahé interprety v příznivější cenové relaci; to se povedlo párkrát i na Expozici. Vyžaduje to ale, aby člověk mohl jezdit po světě, znal se se všemi osobně, byl s těmi lidmi neustále v kontaktu. To bohužel není v mých silách a časových možnostech - a zatím ani v možnostech osoby, která se o akci stará po organizační stránce.

    Celá ta léta pečlivě sleduji diváky, navíc se mohu orientovat také podle toho, co ukázal sociologický průzkum, který jsme nechali udělat v roce 2001. Ukazuje se, že největší zájem projevují mladí lidé, kteří se teprve hledají. Nejdou tedy na něco určitého, jdou ze zvědavosti. To je, myslím, to nejdůležitější, a mám z toho velkou radost. Nadpoloviční většinu publika tvoří ženy. (Vůbec to vypadá jakoby ženy převzaly iniciativu v dnešním životě - pokud je někde něco zajímavého, přijdou převážně ženy; muži zřejmě raději sedí u piva nebo si hrají s počítačem ...)
    Pozoruhodné je, že tito lidé, jak dokázal průzkum, jsou převážně studenty technických směrů, případně uměleckých (ale nikoliv hudebních!) škol.
    A to je právě to, co mě zaráží nejvíc. Přesto, že tu za celou dobu konání festivalu byla celá řada naprosto jedinečných interpretů, neprojevil se prakticky žádný zájem studentů hudebních oborů ani jejich pedagogů. Přál bych si tuto vrstvu nějak lépe oslovit, příležitostí je hned několik. Letos zde budeme mít úžasné interprety - vynikajícího houslistu Petera Shepparda, violoncellistku Catherine Marii Tunnell, klavíristku Noru Škutovou a další.

    Co jsem poznal, ve světě existují dost velké rozdíly. Viděl jsem festivaly, které byly ještě okrajovější než ten náš, ještě menší. Festivaly spíš až rodinného typu - mohu-li to tak nazvat, ale přesto velkoryse podporované a příslušnými magistráty považované za chloubu města. Například v Lünneburgu nás nějaký rok zpátky bylo na koncertech vyloženě pár a přitom nás osobně uvítali zástupci města, kteří také na ty koncerty chodili. Jinde jsou zase festivaly (například ve Wittenu), kde je publikum tisícové - na závěr se pak koná velkolepá party.
    V Německu byla soudobá hudba vždy hojně pěstovaná a požívá určitý respekt. Německé festivalové publikum se dá na první pohled víceméně označit za intelektuální. Na tyto koncerty a akce chodí vysokoškolští a středoškolští pedagogové, hudebníci, skladatelé a hudební vědci, umělci jiných oborů, převážná část diváků jsou podle mého odhadu lidé středního věku. Chodí však i značný počet mladších lidí, studentů, které to zajímá, a také lidé z vyšších společenských vrstev.
    V Holandsku je posluchačské zázemí společensky pestřejší a širší. Přesto, že je to malá země, je tam podpora soudobého umění obecně poměrně velká. Opravdu tam vídám publikum asi všech kategorií. Podobně mě nadchlo, když jsem byl v roce 1979 poprvé na Varšavské jeseni - tam bylo velmi pestré publikum: od fraků a večerních toalet až po čundráky v maskáčích ...
    Obecným problémem je, že si lidé hrozně zvykli na členění hudby na žánry. Ty žánry, které mají svoji prodejní značku v obchodním domě, slouží k tomu, aby se lidé vymezovali, aby se distancovali od druhých. Jeden půjde na Pražské jaro, druhý půjde na Portu… Hudba jim většinou totiž slouží jenom jako pouhý symbol kultury. Vyjadřuje určitý životní styl. Navíc všechny tyto žánry představují produkci něčeho, o čem se ví, co to je - funguje to jako určitý druh zboží. Jsou v něm bezpochyby velké rozdíly, kolísá v kvalitě, ale když půjdu například na folkový koncert, tak vím, jak asi bude ta hudba vypadat, i když budou třeba hrát pro mě nové písničky. Na Expozici se však nejedná o žádný "styl" či ucelený žánr, nejde ani o nějaký jednotný názor. Naopak zde přichází široká "nabídka" různých nových koncepcí, které ukazují, jak by se to dalo dělat, jak by mohla hudba vypadat. Prezentují se zde nové problémy i nová řešení. "Nová hudba" je vlastně něco jako poezie - ta se taky nedá nijak spoutat ani si nenechá nic předepisovat. Je to v podstatě projev svobody lidského ducha a v tom je její hlavní cena. Hudba prezentovaná v rámci Expozic má působit stimulujícím dojmem, protože právě při ní člověk může přijít na něco jiného. Zmínil bych na tomto místě maximu Josefa Váchala, že "špatná je taková četba, u které člověka nenapadne nic lepšího ..." Program festivalu by měl v posluchači odkrýt nová tušení, otevřít nové obzory, provokovat fantazii.
    Přál bych si, aby Expozice našla svoje publikum, které se nebude hudbou rozdělovat, ale spojovat, které dokáže sebe zapomenout v soustředěném poslechu. To je přece něco velmi vzácného a krásného, ne? Je to samozřejmě naprosto utopická meta, ale - jak už jsem říkal - jenom takové cíle mají dnes cenu. Ostatně, mám zkušenost, že tato hudba, pokud je přednesená přesvědčivě a poctivě - byť by byla sebezvláštnější - si svoje publikum dokáže získat.

    V dnešní době se marketing orientuje hodně na tzv. "cílové skupiny". To se ale v podstatě vylučuje s tím, co jsem už o publiku, o naší představě publika, říkal. My nehledáme a neoslovujeme nějakého konzumenta, my hledáme něco v každém člověku, co chceme oslovit a vyburcovat. Ne každý je k tomu zralý, naše společnost je už hodně zmanipulovaná masovými médii, ale myslím si, že doba pro tuhle muziku ještě přijde.

    V sociologickém průzkumu v roce 2001 jsme položili takovou otázku, koho by lidé uvítali, koho by chtěli vidět. Většinou však odpovídali dost vyhýbavě a vágně, občas i docela mimo.. Někdo napsal třeba, že by uvítal Ferenze Liszta… Ale teď vážně - v tomto oboru myslím zas až takové hvězdy, které by spolehlivě přilákaly diváky v masovém počtu, neexistují. Uvažoval jsem, že bychom třeba znovu pozvali Kronos kvartet, který kdysi v Brně hrál jako ještě naprosto neznámý soubor, jenomže ti se dnes pohybují v pro nás naprosto nepřijatelných výšinách. Navíc, i kdyby se nám to zdařilo, nemůžeme si být návštěvností nikdy jistí. To, co je na jiných festivalech běžné, že se nějaká úspěšná skladba pravidelně opakuje, pokaždé v jiné interpretaci, nemá pro nás smysl. Nová hudba by neměla končit ve stereotypech.

    Dramaturgie je vždy koncipovaná jako velká hudební skladba složená z jednotlivých večerů. Snažím se vybrat a sesadit dohromady jednotlivé programy a vytvořit tím sestavením jakýsi komplexní hudební zážitek. Pokouším se vyvažovat různé charaktery hudeb tak, aby se vzájemně doplňovaly a aby před posluchačem otevřely nějaký nový prostor. Pokud tedy někteří posluchači navštíví skutečně všechno, tak se jim celý festival spojí do takového obrazu. Ten ovšem návštěvník jednoho večera nemůže vidět, nemůže jej odhadnout.
    Každý rok to dělám trochu jinak. Letos jsem koncipoval Expozici jako sérii dvoudílných večerů, možná trochu podle vzoru "preludium a fuga". První část večera je pestřejší, prezentuje nějaký ansámbl s rozmanitějším repertoárem, přináší extenzívnější informace. Druhá část se většinou koncentruje na jednu osobnost interpretační nebo autorskou - zde je informace intenzívní. Závěrečný večer je pak postaven obráceně a vrcholí jakýmsi pohybovým divadlem.
    Velký důraz je letos položen na interprety, protože úspěch hudby dělají právě oni! Navíc je celý projekt vystavěný jako proces, začínající u relativně konvenčního hraní na normální nástroje; v průběhu se spektrum rozšiřuje k neobvyklým nástrojům nebo až k projevu, který přesahuje běžnou hudební produkci. Kromě toho jsem se snažil přimět zahraniční interprety, aby zařadili i naše autory.
    Jelikož každý festival má mít něco jako hlavní hvězdu, pro nás je to letos Horatiu Radulescu, francouzský skladatel rumunského původu, žijící ve Švýcarsku. Je to rozhodně jeden z nejzajímavějších a nejoriginálnějších autorů dnešní doby. Je vlastně otcem tzv. "spektrální hudby" (pracující s harmonickým spektrem), stylu dosti rozšířeného ve Francii a spojovaného hlavně se jmény Tristan Murail a Gérard Grisey, ale původcem je právě Radulescu. Na jedné straně je každá jeho kompozice akusticky velmi racionálně propracovaná, na druhé straně působí velmi emocionálně, má obrovskou spontaneitu, která vychází z rumunského folklórního cítění. Horatiu Radulescu se také představí studentům i dalším zájemcům na semináři, který se bude konat v prostorách Hudební fakulty 14. května - kdy?, Bude to ohromná příležitost poznat jednoho z největších žijících autorů.

    Těším se samozřejmě na všechny. Všechny ty lidi mám moc rád a obdivuji je, ač jsou mezi nimi, jak už jsem říkal, velké stylové rozdíly. Třeba ohromný je pro mě David Matthews - představitel jakoby tradičního kompozičního přístupu, který se hlásí k beethovenovskému odkazu, ale dělá to velmi svérázným způsobem. Jeho fugy pro sólové housle bude hrát již zmíněný Peter Sheppard Skaerved na prvním večeru, který otevře brněnský soubor Ars incognita s hudbou Arnošta Parsche, Petra Pokorného a Aloise Piňose a vizualizacemi Vaška Ondrouška a Dušana Urbance - to bude jistě zajímavá kombinace! Nesmíme také zapomenout na dva vynikající slovenské soubory: Opera aperta a VENI Ensemble, které se soudobé hudbě věnují s velkým vhledem a reprezentují dvě odlišné estetické pozice, navzdory určité personální propojenosti. Z té experimentálnější roviny už jsem mluvil o skladbách Horatia Radulescu, které (spolu se skladbami Martina Marka a Thomase Demengy) přednese jeho žena - anglická violoncellistka Catherine Marie Tunnell. Před ní se na stejném večeru poprvé v Brně představí nový pražský soubor Tuning Metronomes, vedený mladým skladatelem Michalem Trnkou, který pro tuto příležitost napsal novou skladbu. Dále chci připomenout Malle Symen Quartet (neboli kvartet "Bláznivý Šimon"), to bude dost unikátní vystoupení ansámblu zobcových fléten z Holandska, který bylo pro festival velice náročné získat. Pro ně zase napsal novou skladbu Vít Zouhar. Po nich přednese klavíristka Nora Škutová mohutný cyklus Sonatas and Interludes Johna Cage. Pro ty, kteří mají o tomto velkém skladateli určité představy (zprostředkované třeba u nás promítaným, nicméně dosti povrchním a matoucím dokumentem Petera Greenawaye) to může být docela objev ... A na závěr samozřejmě vystoupení AG Neue Musik, což je i na zahraniční poměry velmi neobvyklý soubor s delší než pětadvacetiletou tradicí, tvořený studenty jednoho gymnázia v německém Grünstadtu. Jsou to děcka ve věku asi od třinácti do osmnácti let a soudobé hudbě se věnují nejen v rámci hudební výchovy, ale i ve svém volném čase. Představení bude předcházet i workshop, který povede jejich umělecká vedoucí Silke Egeler-Wittmann a kterého se od 15. do 18. května zúčastní i mládež z brněnského souboru pouličního divadla Ignis inferno…

    Já osobně se domnívám, že soudobá hudba se poměrně těžko sžívá s konvenčním koncertním prostředím. Většina věcí v kontextu určité upjatosti, která je v tomto prostředí doma, nějak nevyzní ... Publikum, které chodí na běžné koncerty očekává od hudby něco jiného, očekává potvrzení toho, co už zná, mívá často s novou hudbou problémy. Nakonec, při běžných koncertech o samotnou hudbu až tolik nejde: je to víc manifestace určité kulturnosti, či dokonce kulturních stereotypů a konvenční koncertní prostory jsou spojené s určitým jasně vymezeným druhem společenského života. Určitý typ posluchačů to však spíše odrazuje...
    Protože se domnívám, že lidem jde v každém případě o komplexnější zážitek než je "rozšifrování hudební struktury", snažíme se hudbu vsadit do jí odpovídajícího prostředí. Od začátku jsme tedy hledali prostory odpovídající charakteru hudby: tak experimentující rockovou skupinu "E" jsme umístili do Starobrněnského pivovaru, Eberharda Bluma se Schwittersovou Ursonátou do Domu umění, Bergerův varhanní Exodus do speciálně nasvíceného Augustina, novou spirituální britskou hudbu (Charlie Barber + Band) do Červeného kostela, velkoshow DAMA DAMA do Boby centra. Jinak se hrávalo v Martě a na Provázku… Uvažovalo se i o Špilberku a kasematech, sakrální zpěvy Petra Matuszka jsem chtěl situovat do protiatomového krytu, ale ten si po vstupu naší země do NATO zase zabrali vojáci... Bohužel nikdy nám nevyšla Vila Tugendhat.
    Vaňkovka, přesněji "jádrovna" v areálu Vaňkovky, byla zvláštní a v podstatě nouzové řešení. Ten velmi bizarní prostor opuštěné tovární haly, měl ale například svým trojlodním uspořádáním i jakýsi vzdáleně sakrální charakter a navíc poměrně dobrou akustiku. Celkově se to zdálo vhodné pro prezentaci věcí, které se vymykají z koncertního standardu. Lidé, kteří tam přicházeli, to myslím, dokázali ocenit a byli spokojeni. Tento prostor s sebou ale přes veškerou poezii nesl také řadu nevýhod. Jakkoli bylo to prostředí chudobné, tak jeho provoz byl velmi nákladný.
    Letos zkoušíme zase nový přístup, vstříc nám vyšel klub Fléda. V jiných zemích takovéto propojení klubu a festivalu soudobé hudby funguje docela dost dobře - třeba známý hudební klub Podewil v Berlíně je vysloveně zaměřený na pěstování této hudby…
    Expozice nebyla nikdy vázaná na konkrétní prostor. Ani nevnímám jako velké mínus, že se místa konání často měnila - když ovšem pominu organizační stránku věci (tam to samozřejmě vytváří komplikace). V čem ovšem mínus rozhodně vidím, je to, že dodnes nemáme prostor s vlastním klavírem, ke kterému bychom mohli pozvat přední interprety.