Ačkoli letošní ročník brněnského festivalu Expozice nové hudby trval, stejně jako v minulých letech, pět dní (přičemž večerním koncertům navíc zpravidla předchází koncert odpolední), programu jednoznačně vévodila dvojice vystoupení světoznámého souboru specializovaného na interpretaci soudobé hudby ensemble recherche (psali jsme o něm v minulém čísle HIS Voice). Ostatní položky programu stály poněkud ve stínu, některé více zaslouženě, jiné méně.
   Psát o ensemble recherche předně znamená snést přehršel oslavných epitet jako "dokonalá souhra", "zcela soustředěný výkon", "perfektní nastudování", "naprosté respektování textu" apod. Všechna jsou pravdivá a je velmi těžké nechat Hudebním rozhledům, co jejich jest - pokušení psát exaltované pajány na vystoupení ensemble recherche je veliké, jednalo se o událost vskutku mimořádnou. Koncerty souboru festival otevíraly a uzavíraly, závěrečný koncert pod vedením dirigenta Zsolta Nagyho byl pojat jako společné vystoupení se studenty JAMU, s nimiž členové ensemble recherche formou interpretačních workshopů pracovali na nazkoušení dotyčných skladeb. Je smutnou a dost ostudnou skutečností, že zájem o spolupráci s ensemble recherche, alespoň v podobě přihlížení zkouškám, byl ze strany studentů i pedagogů JAMU zjevně značně malý a ani koncerty samotné těmto (budoucím) hudebním profesionálům zřejmě nepřipadaly hodné návštěvy. O to větší škoda, že společný koncert dopadl velmi dobře (až na bizarně rozvrzané Pausetovy instrumentační transformace Purcella - to asi ale nebude problém vztahu k soudobé hudbě, že?) a mohu-li se spolehnout na vnější dojem, myslím, že studenti, kteří se nakonec ke hraní s ensemble recherche odhodlali, této zkušenosti rozhodně nelitují.
   Na prvním z koncertů zazněly skladby G. Krölla (Wie Gebirg hoch aufwoge), E. Stieblera (Dreiklang, v premiéře), D. Schnebela (Lamah?), I. Xenakise (Ikhoor), B. Ferneyhougha (Mnemosyne), M. Feldmana (Durations 1) a F. Donatoniho (Ronda), vesměs tedy autorů světových, "klasických". Vyzdvihl bych zejména skladbu Schnebelovou, především z toho důvodu, že ač hrozila "divadlem" (rozmístění smyčcového tria v prostoru, točení na židlích, drobné herecké akce a hlasové projevy hudebníků) a "duchovnem" (v průvodním slovu autora), byla velmi elegantní a úsporně neotřelá.
   Druhý, závěrečný koncert ensemble recherche pro mě osobně vyvrcholil skladbami dvou českých autorů, Petera Grahama (Get Out of Whatever CAGE) a Ivo Medka (Křídla). V perfektním podání freiburských i českých hudebníků se obě skladby zaskvěly až nečekaně. Dalšími uvedenými skladbami byly Sestetto S. Sciarrina (bohužel jen první část, skladbu se vzhledem k její velké obtížnosti nepodařilo s posluchači JAMU nazkoušet celou), Tant plus ayme G. Krölla (dechové trio, velmi slušně nastudované studenty JAMU pod vedením flétnisty ensemble recherche Martina Fahlenboka), již zmíněné Pausetovy / Purcellovy Fantazias a konečně Versus 2 Emanuela Nunese.
   Podobně jako v loňském ročníku festivalu, který zakončil strhující Arditti Quartet, i letos byla hvězda festivalu, ensemble recherche, jakoby vyslancem z jiného světa. Trvalo mi asi týden, než jsem zcela fyzický pocit smutku z toho, "že u nás to nejde", rozchodil.
   
   Zdařilým výletem do oblasti současného improvisingu bylo vystoupení Margaridy Garcii (el. kontrabas) a Ruth Barberán (trubka). Nejsem schopen odhadnout, do jaké míry je "skladba" nazvaná Paralel fixována a jaký je podíl čisté improvizace, spíše bych sázel na větší podíl pevného rámce. Zážitkem byla především koncentrovaná minimalistická hra Barberán. Druhý "kus", kdy se k duu přidal Ivan Palacký, již tolik vyvedený nebyl - nacházím přílišné spoléhaní na improvizátorská klišé (štěrchání čímkoli o cokoli, obligátní tichá dynamika, repetitivnost), délka vystoupení byla přepjatá.
   Významným počinem bylo představení německé skladatelky Adriany Hölszky (*1953). Stalo se tak prostřednictvím trojice skladeb pro bicí nástroje, interpretace se ujali členové renomovaného Percussion Ensemble Hochschule für Musik Stuttgart pod vedením neméně renomovaného Klause Tresselta. V nejrozměrnější prostorové skladbě Karawane pro 12 hráčů na bicích se k nim přidali též studenti JAMU a HAMU. Skladba samotná je nepopiratelně posluchačsky vděčná a atraktivní, na druhou stranu je pravda, že v podstatě není o mnoho víc než studií toho, jak mohou zajímavé zvuky běhat dokola (12 hráčů je rozmístěno okolo publika, umístění koncertu do prostor Domu umění se ukázalo velmi prozíravé). Méně spektakulární, ale rozhodně pozoruhodná je skladba Wirbelwind omezující se na víry blanozvučných bicích.
   Projekt PF UP Olomouc a brněnské JAMU Slyšet jinak (viz minulé číslo HV) je pokusem o reformu strnulé hudební výchovy, mj. prostřednictvím didaktického využití výdobytků Nové hudby. V rámci ENH se konalo dopolední vystoupení žáků několika brněnských škol zapojených do projektu. Skladby, na jejichž vzniku se děti samotné minimálně podílejí, jsou prováděné dětmi dle grafických partitur či jiného typu zadání, a zpravidla využívají různé "instatní" zdroje zvuku - tzn. takové, na které se nemusí "umět hrát". Vyluzovat zvuk se dá ovšem i na "opravdické" nástroje, myslím, že rozhodně by nebylo beze smyslu nechat děti vyřádit se i na standardním instrumentáři - zaplašilo by se tak definitivně strašidlo schulwerku a prolomila by se tabu vzhledem k ikonám vysoké hudební kultury, v očích žáka základní školy stále ještě bohužel prezentované především visacím zámkem na pianinu. Škoda jen, že přítomní rodiče opakovaně nenechali své ratolesti dohrát a svým předčasným potleskem je uváděli do rozpaků, jakoby se už nemohli dočkat konce.
   
   Kriticky bych se zastavil především u vystoupení Dana Dlouhého, Hudbab a Virtual and Real Orchetra. V rámci festivalu rozsáhlejšího, než je ENH, by tyto propady v kvalitě tolik nevadily, při stávajícím počtu koncertů je ovšem zakolísání citelné.
   Sólový recitál Dana Dlouhého (vedoucího Středoevropského souboru bicích nástrojů DAMA DAMA) trpěl zásadními nedostatky na straně Dlouhého-skladatele. Program byl sestaven jako téměř čistě autorský - výjimkou byla skladba Aloise Piňose Nomen Omen aneb 13 portrétů hada, skladba zdařilá a Danem Dlouhým kongeniálně interpretovaná. Při délce koncertu se však takřka výlučné spoléhání na vlastní skladby projevilo jako neúnosné. Dlouhý jako by znal jen několik málo instrumentálních gest, skladby působí konvenčně a jsou dosti vzájemně zaměnitelné i přes to, že každá z nich počítá s jiným instrumentářem. Obsoletní elektronická skladba Thaw recitál uvozující možná byla míněna jako žert, alespoň si jinak nedovedu vysvětlit např. vyloženě amatérské užití akordů lacině znějících elektrických varhan (?) apod. Dlouhý je jistě nadprůměrným interpretem i invenčním stavitelem nástrojů či zvukových objektů (moc pěkný byl např. metalicky modrý objekt, který jako by vypadl ze světa Raye Bradburyho), ale jeho skladatelské kvality podle mého názoru srovnatelné nejsou. Nelze mu přitom upřít zřejmou poctivost - kdyby mu šlo jen o exhibici hráčských kvalit a svých nástrojů, jistě by neměl potíže dosáhnout toho pomocí třeba okoukaných, ale efektních a posluchačsky vděčnějších postupů.
   Poměrně ambiciózně se prezentující skladatelské sdružení Hudbaby (Jana Bařinková, Markéta Dvořáková, Lenka Kilic-Foltýnová, Katřina Růžičková, Barbara Škrlová) připravilo koncert věnovaný poezii Zdeňka Rotrekla. Pásmo skladeb v podání mužského vokálního kvarteta Q VOX bylo prokládáno recitací. Výsledek považuji, mírně řečeno, za nevydařený. Skladby jednotlivých členek sdružení byly vesměs zoufale neinvenční (a sobě podobné), oplývající neobratnými klišé, která za vydatného přispění pódiové prezentace kvarteta pohřbila Rotreklovy básně v nechtěném komičnu a trapnosti. Samozřejmě, zhudebňovat poezii je obecně obtížné a nevděčné, při daném a capella obsazení ještě obtížnější a pakliže chybí jakýkoli nápad, jak k věci přistoupit nad rámec rutiny kompozičního cvičení, výsledkem je školní besídka a Rotreklovy básně k nepoznání zdeformované do žáčkovsky ulepené vlezlosti či dutého lyrismu.
   Konečně třetí položkou programu ENH, kterou shledávám problematickou, byl koncert nově založeného Virtual and Real Orchestra. Dle prohlášení jeho hlavních protagonistů Ondřeje Jiráska a Tomáše Šenkyříka se má jednat o "těleso přinášející sound nové generace", což v praxi znamená těleso složené z akustických i elektrických nástrojů, na dotyčném koncertě čítající úctyhodných 17 účinkujících. Dominantou večera byla Jiráskova multimediální (rozuměj se zadní projekcí) a polystylová skladba Tmavě řezané. Jiráskův opus je pro mne osobně typickým příkladem hudby generace, která netrpí distancí vůči popkultuře a pro níž je charakteristická potřeba se všeho zmocnit a vše splácat dohromady. Skladba byla neúměrně nastavovaná a počáteční celkem vtipná videoprojekce se stávala čím dál nudnější a předvídatelnější. Oproti tomu Duha Tomáše Šenkyříka je skladbou tichou, krátkou a nesmělou, jakoby sestavenou z velmi elementárních hudebních tvarů. Rád bych ji vyslechl znovu, v kontextu dryáčnicky zakončeného koncertu (trapný duet Jiráska s Klíčem) zapadla. Vystoupení VRO předcházelo sólové vystoupení cellisty a skladatele Josefa Klíče, jehož tonální a motivicky stavěné skladby se pohybují na pomezí romantické exprese a brněnského alternativního rocku. Klíčova hudba mě neoslovuje, uznávám nicméně, že v daném žánru může mít svou platnost. Snad by jen všechny skladby nemusely mít reprízu.
   Nelze pominout skutečnost, že se VRO zachoval vůči organizátorům Expozice neseriózně tím, že vystoupil s jiným programem, než bylo dohodnuto. Přes tyto a jiné výhrady lze vznik VRO kvitovat s povděkem, snad bude zajímavé sledovat, "co z toho vznikne."