Již tradiční jarní týden s novou hudbou v Brně. Nechci začínat od latinského "expositio" a uvádět tento festival výkladem, co že to ta "Nová hudba" jest. Myslím, že bude lepší zdůraznit, že jde o nové postupy, nové koncepce, ale především o hledání, zvídavost a obrovskou otevřenost vůči všem možným inspiračním zdrojům. To také vystihuje každoroční téma festivalu. Ať již šlo o inspirace přírodní ("Jarosláva", "Ozvěny přírody"), inspirace v různých hudebních žánrech ("Roots in rock") či témata, která s sebou přináší společenský a vědecký vývoj ("Chaos a komunikace", "Nová pulsace", "Apokalypsa").
    Letošní podtitul "My a svět" Hledání společného jazyka" jistě má vazby na Rok české hudby a naše začlenění do nově budované Evropy, ale nejde ani zdaleka o něco nového pod sluncem či budování něčeho, co tu dosud nebylo, hledání souvislostí dosud neobjevených a zcela vůbec nejde o žádné emancipační snahy a násilné hledání vztahů. V celé historii festivalu bylo vždy naprosto patrno, že hudba je společným jazykem dávno před tím, než společnou řeč těžce nalezne politická reprezentace. Pro muzikanty to problém nebyl snad nikdy, problematické je spíše přijímání nové hudby posluchači. V nedávném průzkumu jsem se dočetla, že nejvyšší oblibě u posluchačů abonentních koncertů se stále těší autoři druhé poloviny 19. století. Nová hudba tu není ale jako konkurent, který by měl z koncertních síní tu "starou" hudbu vytlačit. Je to pouze zákonitá věc vývoje a je potřeba na tento typ hudby nepohlížet jako na něco "cizího", ve smyslu importovaného a "nečeského" či "neevropského". V naší historii bylo již dost "bojů o Dvořáka", ne?
    Exposice jako nové uvedení hudební myšlenky: V rámci festivalu jsou vždy prezentována některá díla ve světové premiéře či jsou alespoň v roce festivalu napsaná. Letos to budou skladby Martina Marka, Martina Smolky, Mirka Srnky, Ondřeje Štochla, Jana Rybáře a projekt Pavla Klusáka. Svoji skladbu Percussionist with flute uvedl Ch. Wolff loni v premiéře na Ostravských dnech nové hudby.
    Expozice jako výstava či skupina děl: Mimo našich autorů a interpretů zejména se těšme na Arditti Quertet, který ohromil právě na již zmíněných Ostravských dnech v roce 2001 interpretací Janáčka (Což bude součástí i jeho vystoupení na Pražském jaru.) a zde v jejich povedení zazní právě premiérované skladby českých autorů. S.E.M. Ensemble spojený s Petrem Kotíkem již u nás také není úplně neznámý. Skladatelské sdružení Konvergence u nás propaguje hudbu Cageho, Feldmana, Xenakise, ale hlavně jejich vlastní tvorba je opravdu hudbou, která má co sdělit.
    Expozice jako vystavení materiálu působení či vlivu: K hlavnímu večernímu koncertnímu programu přidejte ještě podvečerní koncerty, zvukové instalace, fónickou poezii, DVD Philla Niblocka (Jeho Tři orchideje z Ostravy jsou dobrým příslibem!) a Olgy Neuwirth, exkurzi do české a slovenské elektroakustické hudby, fotografie, kresby a studentské semináře. To je docela silné zasažené, ne? Ale ochranné faktory netřeba používat, na těchto projektech je mimořádně přítelské ovzduší, nikde nemáte k autorům a interpretům tak blízko jako na tomto typu festivalů.
    Podrobný program naleznete na www.enh.cz a www.musicologica.cz. Výhradní organizátor je Arskoncert s.r.o. Brno, partnery projektu jsou Český rozhlas, Česká televize, The British Council, HisVoice, Velvyslanectví USA v Praze, European Festivals Association, Asociace hudebních festivalů ČR.
Olga Štajnrtová
 
   

    Když jsem se před psaním tohoto textu probíral programem Expozic minulých let, zase jsem užasl nad až chaotickou pestrostí programu. Dramaturgická roztěkanost, nezacílenost, nevyprofilovanost? A co třeba takto: festival, který je velkorysý, který neslouží jako podpůrný podnik skladatelských spolčení a jako transparent zvěstovatelům hudby, která je zítra již dnes, festival, jehož dramaturg ví, že v naší rozvojové zemi je více potřeba informovat než profilovat. Považuji za prokázané, že hlavní hybatel Expozice Jaroslav Šťastný nedělá festival "pro sebe". Mnohem spíš vidím snahu o osvětu (to není nutně pejorativum) a ambici ukázat svět současné umělecké hudby v co největší šíři a "objektivnosti". A umí stejně tak dát příležitost začínajícím souborům a skladatelům jako přivézt Arditti Quartet.
 
    To může být atraktivní nejen pro posluchače (v podstatě všechny koncerty byly velmi slušně navštívené), ale snad i pro domácí interprety schopné a ochotné věnovat se soudobé hudbě (těch mimochodem zase není tak málo, jak se někdy rádo tvrdí). V našich podmínkách totiž hrát soudobou hudbu znamená v převážné většině sloužit "sebeobranným aktivitám domácích skladatelských spolků", přičemž tyto aktivity směřované k prosazování vlastní tvorby jsou stejně tak legitimní a pochopitelné jako umrtvující v tom momentě, kdy už se neděje skoro nic navíc. Mám pocit, že tento stav nepřináším interpretům zrovna ideální motivaci a prestiž (nic si nenalhávejme), čemuž např. festival typu ENH může alespoň trochu pomoci tím, že dá prostor pro vystoupení domácích interpretů se skladbami světového repertoáru (event. iniciuje jejich nastudování) a poskytne jejich počínání patřičný lesk, vyplývající z velkorysejšího kontextu. Do značné míry se tak už děje.
 
Gunda Gottschalk
    Vystoupení houslové improvizátorky Gundy Gottschalk bylo pro mě zvláštně nejednoznačným zážitkem. V programu byla prezentována jako "Jimi Hendrix houslí". Trochu cirkusové, ale dejme tomu: její hra je velmi energická, převažuje hudba hlasitá a hybná (a spíše v hlubších polohách), houslistka nesporně vynikající, občas i zazpívá, nikoli špatně. Sympatické je, že příliš neupadá do standardních klišé improvizátorů - "hra za kobylkou" jen občasná a když, tak funkční a neotřelá. Hudba spíše tonálně založená, ale bez vtíravých (a automatizovaných) obratů. Přesné přelaďování nástroje během hry (!) je pak cosi, co se už poněkud vymyká mému chápání.
    Nabízí se ovšem také laciné srovnání s Ivou Bittovou - co jedna uhraje, druhá dožene zpěvem, jinak nacházíme mnoho podobného: stejné manýry ve zpěvu, dupání, občasný řev. Jestliže jsem u Bittové občas míval pocit nepřípadnosti obnažených emocí, zde mi to vyloženě vadilo, a zatoužil jsem po nehrajícím skladateli s logaritmickým pravítkem. Protože: jakápak "jedinečnost nejniternějších a nejspontánnějších emocí", když jsou u všech stejné? Kundera by možná napsal něco o agresivní sentimentalitě.
 
Petr Kotík & spol.
    Pod zkratkou se skrývají Joseph Kubera (klavír) a Chris Nappi (bicí), tj. spolu s Kotíkem samým S.E.M. Ensemble, dále Kvarteto sv. Vavřince (D. Šimíčková - soprán, T. Roskovcová - mezzosoprán, P. Kohoutová a M. Marinová - alt) a neúplná DAMA DAMA. Zazněly skladby Kotíkovy (There is Singularly Nothing, Děvín), Mortona Feldmana (Why Patterns?) a Christiana Wolffa (Percussionists, s flétnou). Stejný program bylo možno shlédnout v Praze pár dní před brněnským koncertem.
    Pro mě osobně byly Kotíkovy skladby vrcholem. Nedokážu přitom uspokojivě vysvětlit proč - podle všeho by totiž vůbec dobré být neměly. There is Singularly Nothing: "nekonečné" melodie (v tomto provedení flétna a klavír) přešlapující v úzkém ambitu, zdánlivě nenápaditě a bezradně. K tomu podobným způsobem pěveckým kvartetem deklamovaný úryvek přednášky G. Steinové "Composition as Explanation". Žádná dynamická ani jiná vzedmutí, tempo ani pomalé, ani rychlé, žádná zvuková kouzla, vše spíše ve středních polohách. Děvín: podobná situace, místo melodických nástrojů decentní bicí ve složitých metrorytmických překryvech, splývajících v "šum", zpěv na Vančurovu prózu. Občas se zpěvní hlasy navrství a původně následné části textu zazní současně, jinak opět prakticky nic, co by na první pohled jakkoli vybočovalo z přeložení textu do zpěvní deklamace rutinním a navíc jakoby banálně archaizujícím způsobem (častá kvintová zdvojení, diatonika).
    Já vím, že jsme se dávno naučili poslouchat všemožnou "statickou", "neteleologickou", "antidramatickou", "non-narativní" a kdovíjakou hudbu, ale tohle je přeci jen trochu něco jiného než řekněme Feldman, Cageovy number pieces či třeba Phill Niblock (o něm níže). U Kotíka totiž chybí nejen "drama" (ani Děvín není "rapsodický", což by se přes nedramatičnost Vančurova textu prostřednějším duchům nabízelo), ale chybí i onen moment "pěkného" či "vnitřním životem vybaveného" zvuku (nástrojové barvy jsou pojednány zcela standardně) a "zastaveného času" (žádné prodlevy, ametricky rozptýlené sound events ani patterny á la minimalismus). Napadá mě slovní opis "hudba zbavená hudby" - v tom nejlepším slova smyslu, odstraněním hudební rétoriky ve všech parametrech. Proč to zní tak dobře, nevím, asi právě proto. Jestli to ví Petr Kotík, mohl by nám to jednou prozradit.
 
Konvergence
    O tomto mladém skladatelsko-interpretačním sdružení jsme psali koncem minulého roku (HIS Voice 6/2003). Vystoupení na ENH zakončilo první regulérní sezónu působení Konvergence, je tedy čas na obecnější zhodnocení.
    Slib uvádění skladeb velkých světových autorů byl splněn. Dostalo se na Ligetiho, Crumba, Xenakise, Feldmana a další. Zaznívaly i skladby generačních souputníků, poněkud symptomaticky toliko zahraničních. Úroveň interpretace byla v rámci možností slušná, koncerty nicméně občas doplácely na to, že skladby jsou vybírány spíše podle praktických kritérií a méně už podle kvality skladeb samotných (tak například Xenakisova Plektó asi nepatří k nejlepším skladbám tohoto velikána). Je třeba ocenit, že Konvergence netrpí "premiérovou mánií" - jednou nastudované skladby se hrají vícekrát a mají šanci se usadit i prosadit (že se takové opakování snadno stává dvousečnou zbraní, je ovšem nabíledni). Horší je kvalita doprovodných materiálů. Autorské komentáře bývají těžkopádné a upovídané, vyloženě nepovedené a zavádějící jsou někdy informační texty ke skladbám "klasiků" - to není tak nepodstatné, odhaluje to jisté stereotypy uvažování o hudbě samotné. Co se týče skladeb samotných členů sdružení, charakteristická je závislost na zvukovém světě Mortona Feldmana a, jak jeden z brněnských diváků trefně poznamenal, poněkud "secesní vkus" - platí zejména pro proklamativně duchovního T. Pálku a naopak málo pro R. Pallase, který se ovšem příliš neprojevuje, pomineme-li nepominutelné nastudování Crumbova Makrokosmu II. Jakoby Konvergenci chyběla výrazná (a dostatečně cynická) osobnost, která by počínání souboru trochu korigovala, prezentací počínaje a podobou koncertů konče.
    A brněnský koncert? Těžištěm byly skladby "domácích" (R. Pallas - Tom&Tom, J. Rybář: Touha, T. Pálka: Prosba, O. Štochl: Úniky k radosti; poslední dvě zmíněné byly pojednány prostorově), vyvrcholením pak Feldmanova The Viola in My Life II a kvartet G. Crumba Black Angels. Dobrý závěr sezóny.
 
Arditti Quartet
   Obligátní floskule zní, že Arditti Quartet není třeba představovat, a té se podržím. Letos tito zvěstovatelé nové hudby excelovali (jak jinak) Ligetiho druhým kvartetem, kvartetem Briana Ferneyhougha stejného čísla a Xenakisovým vrcholným kusem Tetras. Z popudu organizátorů ENH pak Arditti premiérovali kvartety Martina Marka, Martina Smolky a Mirka Srnky.
   M. Smolka mě svou asi pětiminutovou skladbou "For a Buck" - Variace na motiv Toma Waitse poněkud zklamal, jsem zvyklý slýchat od něho mnohem nápaditější hudbu. Navíc se v kontextu "ardittiovského" stylu hudby krčila trochu nepatřičně, nejen rozměrem - dva zbylí čeští kolegové vyhověli obecné představě, jak má vypadat ta správná hudba pro Arditti, mnohem více (zda je to dobře či špatně, nechávám otevřené). M. Marek se uvedl kvartetem Dromos, který považuji za to nejlepší, co jsem od něho dosud slyšel - jestliže Markova hudba většinou působí spíše rozpačitě, v tomto případě se skladatel a interpret šťastně setkali a výsledek byl ku spokojenosti. Nejsem však schopen posoudit, do jaké míry chtěl Marek vyhovět interpretačnímu stylu Arditti, a do jaké míry kvarteto snad až trochu necitlivě prosazuje svůj styl všude, kde je to jen trochu možné. (Schválně se podívejte do svých fonoték, jak velké je množství hudby, které známe pouze v podání Arditti kvartetu - ten je samozřejmě tím posledním, kdo za to nese vinu, stálo by ale za prozkoumání, zda onen téměř monopol neovlivňuje naši představu "typického smyčcového kvartetu Nové hudby" až příliš.) Podobně to platí pro vůbec ne špatný kvartet M. Srnky, který si nicméně "ardittiovskou notu" dokonce vytkl za úkol. Bohužel pak v sousedství zejm. Ferneyhougha nevynikl tak, jak by si asi zasluhoval.
 
…a mnoho dalšího
   Nelze nezmínit především sólový večer Garetha Davise. Tento mladý a přesto zcela suverénní a žádaný basklarinetista přivezl skladby Nicoly Saniho (*1961) a Luigiho Ceccarelliho (*1953), obě s elektronikou a dosti zajímavé, energické, nezatížené instrumentálními klišé. (Také jste si všimli, kolik skladeb pro sólový klarinet začíná del niente? Katalog incipitů klarinetového repertoáru by byl asi docela vtipným čtením.) Dobrá polovina koncertu pak byla věnována skladbám brněnských autorů (Faltus, Košut, Parsch, Piňos, Zemek), které shledávám málo zajímavé, s výjimkou kusu posledního zmíněného, Pavla Zemka Nováka. Neznít to jako fráze, napsal bych, že jeho neskrývaně monodické Chrámové sólo vyniká svou prostotou a promyšlenou, elegantní jednoduchostí. Místo toho píši, že je dosti krásné…
   Novinkou v organizaci letošní Expozice byly odpolední koncerty pod hlavičkou ComPosition, všechny tak či onak ve znamení elektronické hudby. Osobně se dostavil Phill Niblock, představil pět svých skladeb (založených na interferencích blízkých kmitočtů, viz např. HIS Voice 1/2002) a filmy Movements of People Working (jedná se o rozsáhlý soubor dokumentárních záběrů lidí konajících manuální práci, z nichž Niblock volně vybírá). Hudba a obraz spolu nijak nesouvisejí a navzdory svým zvyklostem bych skoro řekl, že obraz hudbě nepřekáží - současné promítání dvou různých dějů filmy posouvá do překvapivě abstraktní roviny. Primárnost vizuálního vjemu tak sice překonána není, ale prohlásit s čistým svědomím, že ze zajímavé hudby zbyl pouhý doprovod, také nemohu. Přesto bych si skladby rád poslechl též vleže a potmě.
   Dále bylo možné v rámci ComPosition vyslechnout retrospektivu české elektroakustické hudby. Zastoupeny byly všechny generace akademické větve, zaujal zejména Miloš Haase skladbou Ormai pro EA a multipercussion (T. Ondrůšek). Z břehu alternativní elektronické hudby se představili Jaap Blonk & BRAAXTAAL (Blonk, tento divý fónický básník, ze všeho nejvíce připomínal jakéhosi undergroundového strýčka Jedličku kybernetického věku, hudba však spíše konvenční) a španělské improvizační duo Cremaster, které jsem bohužel neviděl.

Tak zvaná moderní či "současná" hudba je věc pro posluchače nesnadná. Je zvyklý na melodii ve spojení s rytmem. Nezná zatím spirituální ozvěnu zvuků v lidské duši. A proto je nesmyslné uvádět tu hudbu v takovém dlouhém bloku jako to činil Notes. To vyžene od obrazovky i nejtolerantnějšího posluchače. Recenzent to vydržel i když přerušovaný tok současné muziky oddělovaný Bromovým kouskem Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem byl dosti náročný.
 
Drahoslav Makovička
ČT Praha
 
 
Pěkný den,
musím se přiznat, že nejsem zrovna pravidelným divákem Notesu, ale jeho poslední vydání mne mile překvapilo. Oba příspěvky byly pěkně obrazově pojaté, tak, jak je to zvykem třeba u dokumentů, které znám z BBC nebo z Francie.
Nemluvě o velmi obsahově nabité části věnované experimentální vážné hudbě. Sama ze své zkušenosti vím, jak je těžké tuto hudbu vysílat (i když rádio je v tomto ohledu milosrdnější) a proto oceňuji Vaší odvahu pustit se do takového tématu.
Pánové Jirásku a Strakoši, doufám, že i následující pořady budou takto zajímavé a přeji spoustu podobných dobrých nápadů.
 
Andrea Hanáčková
ČRO Olomouc
 
 
Vážení,
mnoho díků za poslední Notes se soudobou hudební produkcí.
Vynikající nápad udělat speciál o soudobé vážné hudbě, to mi dlouho v ČT chybělo.
Také forma hovořící kontrastem mezi "nízkým" a "vysokým" mi velmi ladí. U.Eco by z vás měl radost!
Jen dál takto proměňujte Notes v tribunu moderní society.
Ať třeba puknou upocení měšťáčtí opereťáci...
 
Zdraví Michal Nesázal
AVU, Praha