Expozice nové hudby - ozvěny přírody
 
    Po předchozích ročnících, které se konaly převážně v prostorách továrního areálu Vaňkovky, se konání letošního festivalu přesunulo do brněnského klubu Fléda na Štefánikově ulici. V úvodu musím pochválit profesionální práci osvětlovačů a dalších techniků v sále, kteří po celou dobu konání (14.-18.5.) bezchybně zajišťovaly nasvícení prostoru, filmovou projekci i další provozní záležitosti.
 
    Na prvním koncertu (14.5.) se představil zkušený brněnský soubor Ars Incognita (dir. Pavel Šnajdr) skladbou Hlas řeky (1994) Arnošta Parsche po které následovala niterná a křehká Hlas motýlích křídel (1999) Petra Pokorného. Lyrická, místy až pesimistická, nicméně nadějeplná Stella matutina (2000) Aloise Piňose by k většímu vyznění potřebovala méně akademické provedení.
 
    Hudba všech skladatelů byla nenásilně tematicky doprovázena videoprojekcí studentů FaVU, Vaška Ondrouška a Dušana Urbance.
 
    V druhé polovině večera vystoupil Peter Sheppard Skaerved, britsko-dánský houslista s velmi širokým repertoárovým záběrem. Bavad Khair Baqui! (Nechť toto dobro trvá věčně!, 2002) Sadie Harrison byla po Piňosovi druhým hudebním vrcholem koncertu. V nepříliš rozsáhlé, o to však náročnější, kompozici musí sólista i deklamovat rytmické pasáže, různě vzdychat, bručet apod. Peter Sheppard Skaerved toto vše předvedl v kombinaci s brilantní houslovou technikou. Pro středeční večer tímto představování nové hudby bohužel skončilo.
 
    Fifteen Fugues, op. 88 (1998-2002) Davida Matthewse by mělo být zařazeno spíše na festival hudby tradiční než nové. Jako skladatelské i interpretační cvičení jsou výborné, ale uvádět je takto koncertně všechny najednou je značně diskutabilní. Oživením nebyla ani světová premiéra Not Farewell (2003) a ani smuteční Adagio pro smyčce, op. 56b (1990/94) v němž s Sheppardem účinkovali i čeští hudebníci převážně ze souboru Ars Incognita. Um houslisty byl fugami v bachovsky-klasicistním stylu značně zredukován, což bylo pro publikum určité zklamání.
 
    Druhý den (15.5.) byl jedním z vrcholů festivalu a to jak po stránce interpretační, skladatelské tak i dramaturgické. Bratislavský Opera Aperta Ensemble započal večer reichovskou minimalistickou skladbou Jamese Tenneyho Harmonium #5 (1978). Následující cca dvacetiminutový výborný "výplach" mozku Hauke Hardera - Kleines Chroma Grosses Limma (Bryndzové halušky 2) z r. 2001 - byl postaven na frekvenčních rozdílech půltónů (housle, viola, violoncello a klarinet) jejichž souzvuky vytváří jednak zvláštní pojem o okolním prostoru a jednak zdání mikrointervalů.
 
    Vtip a humor se na posluchače přenesly z Blumentálskeho tance č. 2 (1999) v němž sice nezazněly poslední kompoziční výdobytky, nýbrž částečně stylizovaný lidový tanec. Autor Peter Zagar sklidil zasloužené ovace. Byť rovněž v tradičním stylu, přesto však nový co se týká hledání hry v unisonu, Kvartet-Unisono (památce Jana Palacha) pro klarinet a smyčcové trio (2000) byl výraznou tečkou za přesným a sehraným vystoupením Opera Aperta Ensemble. Pavel Novák-Zemek hledá nové formy v nichž se unisono může projevit a rozhodně se mu to daří.
 
    VENI Ensemble (Bratislava) provedl za vedení Mariána Lejavy známou grafickou partituru Earle Browna December '52 (1952). Sledovat její průběh bylo možné na promítacím plátně, což je právě u grafických partitur žádoucí. John Cage byl na festivalu poprvé zastoupen svými Branches (1976). Ozvučené ostny kaktusů a různé suché větvičky vtáhly posluchače do vesmíru ve kterém, dle přání skladatelova, měli zapomenout sami sebe. Záměr se zdařil. Ve dvou precizně provedených skladbách - Giacinta Scelsi Ko-Lho (flétna a klarinet, 1966) a Josefa Adamíka Stínování (1975) - se VENI Ensemble ukázal jako vysoce zkušený soubor skvělých hráčů. Koncert uzavřela klidná, prostorová jaune, bleue, rouge (1997) pro violoncello, klarinet, akordeon a zvukový záznam Daniela Mateje, která vtipně kombinovala hru živých hráčů se zvukovou stopou.
 
    Program dalšího koncertu (16.5.) byl věnován tvorbě velikána 20. století György Ligetiho. Svůj 1. smyčcový kvartet "Métamorphoses nocturnes" (1953) zkomponoval ještě na území Maďarska. Studiem folklóru se zde dopracoval k velice modernímu a osobitému zvuku, který evokuje svět pozdějšího rock'n'rollu. Kvarteto souboru Tuning Metronomes se zhostilo nelehkého interpretačního úkolu s mladistvím nadšením, samozřejmou důsledností a mistrovstvím. To stejné bychom mohli říci i o interpretce druhého čísla večera, klavíristce Sylvě Smejkalové. I když uvedení osamocené Etudy č. 4 "Fanfáry" (1985) působilo dramaturgicky poněkud rozpačitě, nemůžeme mladé muzikantce a budoucí skladatelce upřít gratulace k vynikajícímu výkonu. V Deseti kusech pro dechové kvinteto (1968) využívá Ligeti nástrojů téměř klasicky, přesto je celkové vyznění neklasické, plné zvratů a překvapení. Je radostné, že i přes potíže, způsobené nedostatečným zázemím si dechové kvinteto Tuning Metronomes neustále drží vysokou úroveň. Jako poslední bod koncertu zazněla kompozice zakladatele souboru Michala Trnky Déja vu. Celý soubor ji zahrál i v plném obsazení perfektně. Sama skladba však působila, obzvláště vedle Ligetiho kompozic, poněkud nehotově.
 
    Vynikající švýcarská violoncellistka Catherine Marie Tunnell představila vedle tří kompozic svého manžela Horatia Radulescu, také po jedné skladbě od britského violoncellisty a skladatele Thomase Demengy a českého skladatele a violoncellisty Martina Marka. Tvorba Horatia Radulescu je spojována s tzv. spektrální hudbou, tedy využíváním alikvotních tónů nástrojů. Pomocí "přezvuků", flažoletů, hry dřevem, dusítka a různých netradičních technik byl zvuk violoncella jakoby "vypreparován" a my jsme byli unášení meditativní snovou hudbou, plnou až mystické energie. Všechny tři Radulescovy kompozice (das Andere, lux animae a Pre-existing soul of Then) nebyly jen hledáním nových zvuků, ale propracovanými a uzavřenými veledíly. V podobném mystickém duchu byly též další skladby. Tvorba Thomase Demengy (Aus den Fugen) je typickým příkladem komponujícího violoncellisty podobně jako u Martina Marka (Voce taciturna). Výborné zvládnutí techniky nástroje umožňuje skladateli využívání nejen tradičního zvuku, ale i nejrůznějších "zvláštností". Ve skladbách, třeba ne tak propracovaných, je tím dosaženo osobitého až spirituálního napětí.
 
    Malle Symen Quartet, holandské hráčky na celou škálu zobcových fléten, nám představilo předposlední den festivalu (17.5.) využití tohoto, v soudobé hudbě, poněkud méně ceněného nástroje. Pro koncert byly vybrány, jak úpravy již osvědčených skladeb (Steve Reich Nagoya Marimba, J.S. Bach/Arnold Schönberg Kánon), tak i díla nově zkomponovaná (Leilei Tian Yinyun, Martijn Padding In pairs, Chiel Meijering Pet Rescue), včetně dvou světových premiér (Vít Zouhar Kruhy hladin, Jacob ter Veldhuis Jesus is coming). Je třeba říci, že ačkoliv výkon flétnistek byl strhující, samotné skladby (ta méně, ta více), jakoby za vlastním provedením zaostávaly. Bylo to snad způsobeno zaseknutím se skladatelů a aranžérů na pouhém obdivování a objevování v této situaci netradičního a nového nástroje.
 
    Vrcholem sobotního večera bylo fantastické vystoupení renomované slovenské pianistky Nory Škutové. Sonáty a interludia (1946-48) Johna Cage jsou posluchačsky dosti náročným dílem. Díky naprosté preciznosti v přípravě (jenom samotná "preparace" trvala přes tři hodiny) a až nadlidskou energií, kterou klavíristka po celých sedmdesát minut do díla vkládala, neztratilo se během večera ani na chvíli napětí a publikum si mohlo naplno vychutnávat nejen nové zvuky, ale i Cageovu kompoziční genialitu. Dílo i přes uplynulé půl století neztratilo nic na své novosti a aktuálnosti.
 
    18.5. uzavřelo festival vystoupení školního (!) souboru Arbeitsgemeinschaft Neue Musik am Leininger-Gymnasium Grünstadt. Prezentované "skladby" už se daly těžko nazvat hudbou. Jednalo se spíše o pohybové (AGNM/Ignis Inferno Musik vzešlou ze společného workshopu "Hračky pro dospělé děti"), mimické (Silke Egeler-Wittmann/Nancy Seitz-McIntyre Bone Meets Noises), vokální (Kurt Schwitters What a Beauty) nebo světelné (Manos Tsangaris Tafel N) výstupy, které dávaly mnoho prostoru i pro sebevyjádření studentů. "Hry" této Pracovní skupiny pro Novou hudbu byly velmi inspirující a nabádající k zamyšlení jak pro potenciální interprety, tak pro hudební pedagogy.
 
    Dramaturg festivalu Jaroslav Šťastný učinil letošním ročníkem další význačný krok ve zdárně se rozvíjející novodobé tradici festivalu Expozice nové hudby a zároveň, jak to naštěstí u nových tvůrčích počinů bývá, minimálně posledním "koncertem" položil zajímavou otázku: kde jsou hranice mezi hudbou a ostatními žánry?

 

Viktor Pantůček a Tomáš Kučera